Odjakživa mě lákalo Řecko pro svoji krásnou historii, antické bohy, chrámy a podobně. Takže když za mnou přišli rodiče, jestli bych s nimi tuhle zemi nechtěla navštívit, byla jsem naprosto nadšená. Jeli jsme s cestovní agenturou a hned na úvod mě vyděsilo, že budeme cestovat kolem třiceti hodin autobusem. Cesta byla ale v pořádku, dlouhá, ale zase se bylo na co dívat, protože jsme jeli přes spoustu zajímavých zemí. Jen se musíte připravit na velkou změnu a to jsou toalety, protože autobus zastavuje například v Makedonii, kde začínají šlapací toalety a to je skutečně šok :-). Cesta ovšem stála za to! Řecko je opravdu překrásné, krajina i moře, dokonce i lidé byly velice příjemní, hluční, ale přesto milí. Já jsem jela do oblasti Chalkidiki.

Poloostrov Chalkidiki tvoří tři takzvané prsty a to Athos, Kassandra a Sithonie. My jsme bydleli v hotelu Akropolis na části Kasandra. Hotel se nachází asi sto metrů od moře, a protože se teplota pohybovala okolo 40 stupňů celsia, bylo to ideální.

Snad všechny agentury, které vás dostanou do Řecka nabízejí možnost výletů, já jsem nabídku využila a zajela si do Soluně. Toto město mě z nabídky lákalo nejvíce, protože se zde narodil Cyril a Metoděj. Město bylo opravdu krásné, plné pravoslavných památek a podobně. Jediné co se mi na výletě nelíbilo, je to, že naše delegátka neměla povolení provádět, takže každou chvíli nás někdo od někud vyhazoval, ve finále to vypadalo tak, že asi polovinu výkladu jsme dostaly v autobusu.

Možná největší zajímavostí tohoto poloostrova je nejspíš Athos, protože se zde nachází tajemný klášter mnichů, ovšem ne ledajaký. Do kláštera nesmí nikdo cizí a v žádném případě ženy, takže ve skutečnosti, nikdo nevím kolik mnichů se zde nachází a co se v klášteře odehrává.

Koho by nelákalo navštívit záhadný a tajemný Stonehenge? Mě tato historická památka lákala vždy a tak jsem se rozhodla splnit si tohle své přání letos v létě. Do Anglie jsem jela s cestovkou Student agency a ubytování jsem si našla sama. Podle rad, které jsem si vyhledala na internetu a které tam aspoň doufám umístili lidé, kteří tuto památku navštívili, jsem si prošla pár hotelů a jeden si vybrala. Hned první den jsem se vydala na onu krásnou památku a byla jsem skutečně unešená. Věděla jsem, že to bude asi zážitek, ale něco takového jsem nečekala.

Stonehenge se nachází v jižní Anglii nedaleko města Salisbury. Již od počátku je tento historický skvost zahalen v záhadě, protože vědci se stále nemohou rozhodnout, co mělo jméno Stonehenge vlastně znamenat. Obě teorie jsou si jisté, že jméno pochází ze staré angličtiny, ale liší se v druhé polovině slova. Podle první teorie Stonehenge znamená Zavěšený kámen a podle druhého Kamenná šibenice, osobně musím říct, že ten druhý na mě zapůsobil víc.

Stonehenge se začal stavět již roku 1900 před našim letopočtem a jeho dno bylo vystláno kostmi zvěře, důvodem bylo zřejmě zpevnění půdy. Z venkovní strany byly menhiry obehnány kamenným příkopem.

Smutnou pravdou je, že na této památce můžeme najít stopy současnosti, i když musím říct, že kdybych si o tom nepřečetla, tak bych to možná ani nepoznala. Světové války způsobili spoustu otřesu, a tak se kameny začaly postupně bortit a vypadávat ze svých jam, a tak byli archeologové donuceni k malé změně. Kameny byly zajištěny, ale místo toho, aby se použily tradiční materiály, jako je drcený kámen, byl použít beton a i přesto jeden kámen roku 1963 vypadl při obrovské bouři.

Purpurové město se nachází v Číně a nikdy by mě nenapadlo, co mě čeká. Věděla jsem, že je to město, které bylo postaveno jen pro královskou rodinu, ale že bude tak obrovské, že bude mít tolik domů, tolik zahrad, parků, chrámů a podobně jsem netušila.

Město prý stavělo více než milion dělníků, což je opravdu obrovské množství, pro srovnání egyptskou Cheopsovu pyramidu stavělo jen 25 tisíc dělníků a to jde o jeden ze sedmi divů světa. Již od patnáctého století zde žili velcí císařové Číny a každý z nich město nepatrně doladil. Velice mě překvapilo, že vše co v Zakázaném městě najdete, má nějaký smysl, navíc když jde o tak rozlehlou stavbu. Celé město bylo navrhnuto tak, aby odpovídalo principu pěti základních prvků. Město je poměrně barevné, najdete v něm červenou, černou a podobně, žlutá se nachází jen na královském paláci, který má žluté glazurované střešní tašky, navíc celé vybavení sálu je ze zlata.

S tímto místem se spjato spoustu legend, je zde prý 9 999 místností. Do města se mohla dostat pouze královská rodina, dále také konkubíny a samozřejmě služebnictvo. Služebnictvo bylo vybíráno dost pečlivě, pokud měli v paláci pracovat muži, museli být bez výjimky eunuchové. Platilo přísné pravidlo, že kdo se do města jednou dostane, nesmí se již nikdy vrátit domů. Díky tomu se lidé Purpurovému městu vyhýbali, bylo na něm prý něco tajemného, kouzelného a zároveň děsivého. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to byl jedinečný zážitek, protože jsem musela neustále přemýšlet nad tím, kolik lidí se do Zakázaného města podívalo a zaplatilo za to životem.

Vždycky jsem si přál navštívit Anglii, pro její neskutečnou historii, a tak jsem se loni pochlapila a naplánovala si s pár kamarádkami výlet do Londýna. Jeli jsme s autobusem Student Agency a musím říct, že to bylo velice příjemné, personál a obsluha se o nás výborně starali a není snad jediná věc, kterou bych této agentuře mohla vytknout.

Do Londýna jsme si vydali vyloženě naslepo a ubytování si hledali až na místě, protože na internetu jsem našla spoustu rad a tipů na levné ubytování, a tak jsme obešli pár míst. Již na třetí adrese jsme našli pěkné a levné ubytování, které bylo navíc poměrně v centru.

První den jsme se vydali na Tower, použili jsme metro, protože je to prý nejpohodlnější a opět nemám co vytknout, protože cesta proběhla bez problémů. Cestou jsme viděli řeku Temži, což bylo velice pěkné, podle mě to ovšem nebylo nic moc oproti samotné pevnosti, která naprosto předčila moje očekávání. Ani se nedivím, že tolik básníků a spisovatelů podlehlo tomuto místu, bylo to kouzelné od začátku až do konce.

Tower byl postaven roku 1078 a to samotným Vilémem dobyvatelem a měl především chránit Normany před okolním světem. Tower se stal sídlem králů a každý z nich tuto hradní pevnost obohatil, například Richard Lvi Srdce nechal přistavět hradní příkop a nechal do něj napustit vodu z Temže. Postupně začal hrad plnit spoustu funkcí, byly zde veliké zahrady, zvěřinec a nakonec vězení.

Vězení bylo ale oproti jiným zařízením tohoto druhu určeno jen pro vznešené, dostala se sem například Alžběta první, v době kdy vládla její nevlastní sestra Marie. Posledním známým vězněm byl za druhé světové války Rudolf Hess.

Kdo by nechtěl vidět slavnou Veronu? Město milenců, město slavného leč tragického příběhu Romea a Julie? Já tedy určitě ano, proto jsem se letos vydala na třídenní výlet do Itálie. Pobyt začínal tím, že jsme si večer sedli do autobusu a brzo ráno jsme již byli v Itálii.

Byl to poznávací výlet, takže jsme celý den chodili po pamětihodnostech a bylo to velice zajímavé, především mě překvapilo, že nejde jen o Romea a Julii, ale že je zde veliké množství zajímavostí. Večer jsme se opět posadili do autobusu a jeli domu, brzo ráno jsme byly v České Republice.

Verona je hlavním městem v provincii Verona v oblasti Benátska a byla osídlena již v pravěku, později zde císař Augustus nechal vystavět amfiteátr a tím zažehl slavnou jiskru toho města.

Verona vždy patřila mezi královská města Itálie, a to především té severní. Po roce tisíc se město stalo jedním z nejbohatších, mělo spoustu zlata hedvábí a podobně, dokonce získalo většinu městských práv roku 1777 bohužel došlo k zemětřesení, které Veronu zásadně poničilo, pobořilo hodně kostelů, katedrál a podobně. Ve třináctém století se moci chopil rod Scaligerů, jejich cesta k moci bylo sice velice krutá a krvavá, ale pro město to později znamenalo prosperitu a blahobyt. Postupem času se ve městě narodila spousta velikánů a umělců a v osmnáctém století Veronu dobil Napoleon. Až v roce 1867 vydalo Rakousko Veronu zpět Itálii.

Verona je od roku 2000 zapsána v památkách UNESCO.